♥Příběhy♥

Zpověď bulimičky

23. července 2009 v 7:00 | ♥Ninuš♥
Od dvanácti let trpěla bulimií. Nyní pětadvacetiletá čtenářka Magazínu se svěřila se svým životním příběhem, který dlouho držela pod pokličkou. Nevěděla to rodina ani přátelé, natož milenci. Pak ale musela čelit realitě.

Já jsem hlad..

23. července 2009 v 5:00 | ♥Ninuš♥
"Byly to dva roky pekla a i Michal začínal být netrpělivý. Vyčítal mi, že jsem příliš zaujatá nemocným dítětem, že jsem mu vzdálená, nevěnuji se mu. Prosila jsem ho, ať počká pár měsíců než definitivně skončíme chemoterapii. A právě v té době se znovu objevily moje problémy s jídlem. Byla jsem ve stresu, nechtělo se mi jíst, chodit někam na obědy.

Vynechávala jsem. Cítila jsem, že se v mém životě děje něco nekontrolovatelného. Nemohla jsem nijak ovlivnit nemoc svého dítěte, nemohla jsem ovlivnit jestli přežije nebo zemře. A něco se dělo s Michalem. Něco vážného. Byla jsem zmatená. Cítila jsem, že ho ztrácím a nedokázala jsem tomu zabránit. Pomalu se připlížil mě už ten dobře známý pocit, že jídlo mám ve své moci. Jídlo jsem mohla kontrolovat a ovládat. Začalo se to stupňovat, souběžně s tím, jak jsem vytušila, že do Michalova života vstoupil někdo další.

Příběh - modelka

22. července 2009 v 21:00 | ♥Ninuš♥
Od svých deseti let jsem toužila být modelkou, líbily se mi ty krásné dívky v krásných šatech a chtěla jsem dělat to, co ony. Sledovala jsem všechny módní přehlídky, četla módní časopisy, zajímala se o módu. Věděla jsem, že až přijde ta pravá chvíle a svůj sen si splním. Nikdy jsem po něm sice netoužila skutečně moc - spíš to byl takový tajný sen, ve který doufáte po celý život, ale byl tu a trochu ve mně hlodal, protože jsem jiné neměla.

Simona - 15

21. července 2009 v 21:00 | ♥Ninuš♥
Simona netušila, že ji touha po štíhlé postavě dostane až na psychiatrické oddělení do Bohnic.

Brutální článek!!

20. července 2009 v 21:00 | ♥Ninuš♥
Dívka jménem Meaghan začala s kamarádkou držet dietu. Jenže smrtící soutěž se jim vymkla z rukou.Odstrašující případ pro všechny anorektičky.

Magda - 20

20. července 2009 v 9:00 | ♥Ninuš♥
  • Magda 20 let
Magda vážila čtyřicet kilo a téměř zešílela. Přesto se své nemoci sama zbavila. Jak to vlastně dokázala, vyprávěla Báře Dvořákové.
Dvacetiletá Magda dokončuje střední knihkupeckou školu, pomáhá v modelingové agentuře, vyučuje orientální tanec a v brzké době se chce vdávat. Ještě před dvěma lety bylo ale všechno jinak. "Začalo to zhruba před osmi lety, tedy v době, kdy mi bylo dvanáct. Jako dítě jsem totiž měla problémy se štítnou žlázou, vážila jsem asi sedmdesát kilo a moje dětská doktorka mě poslala do lázní, abych něco shodila. Zůstala jsem tam asi dva měsíce a poprvé se setkala s jídelním režimem, dietami a rozpisem kalorií. Když jsme potom odjížděli domů, dostali jsme každý svůj speciální jídelníček sestavený od lékaře. Jím se také všechno odstartovalo. Přijela jsem domů s přesvědčením, že když nebudu hubená, nikdo mě nebude mít rád. Během následujícího roku jsem omezovala dávky jídla a diety se pro mě staly tím nejdůležitějším tématem."

Zvracela jsem kvůli klukovi!!!!

20. července 2009 v 5:00 | ♥Ninuš♥
"Problém začal před lety jedním ne příliš vydařeným vztahem. Můj tehdejší kluk mi neustále dával najevo, že o mě nemá sebemenší zájem. Já ho milovala, a tak jsem své deprese zaháněla jídlem. Hodně jsem přibrala a sama sebe začala nenávidět. Myšlenky, že mě nemá rád, protože jsem tlustá, se mi usadily v hlavě a já se jich nemohla zbavit. Moje zoufalství se prohlubovalo, dokonce jsem roztrhala třídní fotku - přišlo mi, že na ní vypadám jako bečka sádla.

Příběh vyléčené anorektičky

19. července 2009 v 21:00 | ♥Ninuš♥
Před pár lety postihla mentální anorexie 16-letou dívku, říkejme jí Adéla. Adéla pochází z malého horského městečka. Po základní škole začala studovat na gymnáziu. Do té doby se učila výborně a chtěla mít dobré známky i na gymnáziu. Zpočátku měla pocit, že to nezvládne, dennodenně brečela, až ji maminka chtěla přeřadit na jinou školu. Adéla věnovala veškerý svůj volný čas učení. Navíc navštěvovala stále hudební školu. Mimoto se u nás začaly objevovat různé názory na zdravou výživu (bylo to krátce po revoluci). Protože Adéla špatně viděla a zrak se jí stále zhoršoval, začala se řídit podle rad, uveřejněných v jednom časopise. Doporučovalo se omezit bílý cukr, maso, uzeniny a naopak jíst hodně ovoce a zeleniny a navíc k tomu každý den cvičit oční cviky. Adéla se snažila všechny rady dodržovat. Postupně upravila i svůj jídelníček, omezila uzeniny, maso až po čase nejedla maso žádné. Rovněž tak bílý cukr. Sladila pouze medem. Vyhýbala se i bílému pečivu, houskovým knedlíkům a dalším "nezdravým" jídlům. Zdravé výživě věnovala dost času. Stále se učila, neměla žádné kamarádky, nechodila vůbec ven, uzavřela se do sebe, trpěla depresí, každá maličkost ji rozhodila... Během dvou let postupně zhubla až na 29 kg. Původně vážila asi 41 kg při výšce 158 cm. Rodiče si dlouhou dobu ničeho nevšimli, nebo všimli, ale Adéla nic zvláštního nepozorovala. Nemoc zvanou mentální anorexie nikdo v rodině neznal, ani Adéla ne. Stěžovala si na bolesti břicha, nevolnosti, zvláště když snědla něco, co nechtěla nebo toho bylo více. Každý den pravidelně cvičila. Praktická lékařka ji poslala na celkové vyšetření do nemocnice. Tam Adéla strávila týden, žádnou organickou poruchu ji nenašli, zkonstatovali, že trpí mentální anorexií. Ošetřující lékařka se snažila s Adélou domluvit na nějakém jídelním režimu. Adéla se ho snažila dodržovat, odhodlala se i ke svačinám. Dosud totiž jedla třikrát denně a to ještě v přesný čas. Pokud bylo něco, co zrovna Adéla nechtěla, tak nejedla nic. Nebo pokud bylo už pozdě, zvláště u večeře, tak šla spát hladová. Co se týče množství jídla, nebylo zas až tak malé. Pravdou ale je, že často bylo jídlo vynechané a pro tak vyhublé tělo by bylo zapotřebí živin určitě daleko více, než Adéla snědla. Strava navíc byla dost jednostranná, k tomu stres, psychické vypětí, cvičení...

Příběh Anorektičky Lenky

17. července 2009 v 9:00 | ♥Ninuš♥
Lenka Hladká (35) si sáhla skutečně na dno. O anorexii jsme sice již psaly, ale její životní příběh se prostě opomenout nedá...
Lenka žila do 18 let jako každá jiná dívka v jejím věku. Veselá, společenská, upovídaná. Vystudovala ekonomku, začala pracovat ve firmě, kde se jí líbilo. V podstatě spokojená bytost. Teď ale působí jako zhroucená troska bez života. Z očí jí hledí neskutečné utrpení a bolest. Se slzami vypráví příběh, ze kterého běhá po zádech mráz. Je smutný a pro mnohé z nás nepochopitelný. Ale pravdivý. Je svědectvím lidského nepochopení, lékařské neprofesionality a lidské zášti.

odstrašuijící případ Anorektičky!

15. července 2009 v 23:00 | ♥Ninuš♥
Takto nikdy nechci dopadnout - čtěte!

Před třemi lety se mi úplně změnil život. Chci tímto svým příběhem všechny varovat, ať nepodceňují jakékoli příznaky nemoci a nehazardují se svým zdravím tak, jako jsem to dělala já.

Začalo to na začátku ledna, kdy mě z ničeho nic začala ukrutně bolet hlava. Vlastně, když budu upřímná, ono to z ničeho nic nebylo! Již delší dobu jsem se potýkala s anorexií a bulimií.
I když mi všichni říkali, jakou mám perfektní postavu, já si připadala tlustá, a tak jsem začala s drastickými dietami, až to skončilo jedním jablkem denně. A právě v tomto období začaly ty velké bolesti hlavy. Když už jsem nevěděla co dělat, rozhodla jsem se konečně zajít ke své doktorce. "Teď bolí hlava každého. To je tím sychravým studeným počasím. Předepíši vám nějaká analgetika, pár dní zůstaňte v posteli a uvidíte, že to přejde!"

..Příběh Anorektičky..

2. července 2009 v 11:30 | ♥Ninuš♥
Začalo to úplně nevinně v mých 16 letech, kdy se mi zalíbila minisukně, kterou měla na sobě jedna spolužačka, když byla zkoušená z fyziky. Protože jsem nikdy nebyla nejštíhlejší, minisukně jsem nenosila a ani mě to nijak zvlášň nelákalo - prostě jsem to neřešila. Jenže tehdy o té fyzice (která mě navíc k smrti nudila) mě tak nějak napadlo, že to vlastně vypadá hezky a je škoda, že ji nosit nemůžu. Ve své podstatě bych ji bývala nosit mohla, nebyla jsem žádný cvalík, jenom jsem začala vypadat žensky - zadeček, stehna� Zkrátka a dobře jsem usoudila, že by nebylo marné trochu zhubnout a tím se přiblížit k možnosti nosit onu vysněnou minisukni. Nevím, jakým myšlenkovým pochodem jsem tenkrát došla k názoru - dokonalá postava = úspěch v životě. Skutečně jsem tenkrát byla přesvědčená o tom, že pokud budu mít tolik a tolik kilo, bude se mi všechno dařit, všichni mě budou milovat a obdivovat, najdu si ideálního partnera� To jsem samozřejmě všechno chtěla, takže jsem hned zahájila dietu. Poprvé v životě. Začala jsem zmenšovat porce jídla na polovinu, potom na čtvrtinu� Nakonec jsem jedla tak 2 jablíčka za den a k tomu (pokud jsem si chtěla opravdu dopřát) nějakou tu mrkev. Kila šla dolů a já byla spokojená. Co na tom, že psychicky mi bylo čím dál hůř, nemohla jsem spát, byla mi věčně zima, byla jsem nesoustředěná, podrážděná, nervózní, náladová� To přece nebylo vidět, a tak jsem na to, jak se lidově říká, kašlala. Během necelých tří měsíců jsem zhubla 13 kilogramů, ovšem očekávaná spokojenost s výsledkem se nedostavila. Naopak - psychicky jsem se cítila mizerně a navíc jsem si stále připadala příšerně tlustá. Takže jsem se trápila hlady dál. Teď už jsem měla jedinou vidinu - štíhlost, štíhlost, štíhlost� Najednou jako bych úplně ztratila soudnost - ačkoliv jsem už dávno štíhlá byla, stále jsem měla pevně utkvělou představu, že mám nadváhu.
Abych to zkrátila: co se týče mého "dietování", tehdy jsem se dopracovala až na 47 kg (měřím 172 cm). Byla ze mě psychicko-fyzická troska. Toto živoření jsem provozovala asi tak půl roku a pak se to najednou všechno o 180 stupňů obrátilo. Začala jsem se neskutečným způsobem přejídat. Během jednoho přejídacího záchvatu jsem byla schopná spořádat půl bochníku chleba, půl balíku rýže, celou pizzu, 3 čokolády� Tyto záchvaty mě přepadávaly v jakoukoliv hodinu - nebylo výjimkou, že jsem se takříkajíc "pod rouškou noci" plížila do lednice, kde měla maminka připravený už uvařený oběd na neděli (např. svíčkovou), který jsem z té lednice vzala, odnesla na záchod a tam to všechno na posezení snědla. Na záchodě proto, aby mě u toho snad nikdo nechytil. Je to sice nechutné, bohužel tak to skutečně vypadalo. Po každém takovém "hodování" následovaly výčitky svědomí a úvahy o tom, jak se nenávidím. Připadala jsem si naprosto neschopná, neuvěřitelně ošklivá a navíc bez jakékoliv vůle se s sebou nějakým způsobem něco dělat, nějak tuhle šílenou situaci řešit.
Podařilo se mi během relativně krátké doby (jak dlouhá to doba byla, si už opravdu nepamatuji) "vykrmit" se na 76 kg. A pak už to šlo ráz na ráz: opět dieta, zhubnutí, přecpávání se, ztloustnutí� Tímto stylem to fungovalo celých těch 9 let a to i poté, co jsem odešla z domova, vdala se, začala žít ve vlastní domácnosti� Hluboce obdivuji svého manžela, který nejen, že se nesebral a neutekl ode mne, co nejdál to šlo, ale naopak přes to všechno se mnou vydržel a celou tu dobu se mi snažil pomáhat, i když většinou vůbec nevěděl jak. Veškerý můj život (a tím z velké části i jeho) se točil kolem jídla. Skutečně, aň to zní sebešíleněji - já se z 95% zabývala ve svých myšlenkách pouze a výhradně jídlem. Od něj se odvíjelo všechno ostatní, jemu jsem přizpůsobovala veškerý svůj život. Třeba jsem prakticky nechodila do společnosti - buď jsem byla "na dietě" a co kdyby se tam nedej Bože podávalo jídlo, nebo jsem se přejídala a to mi zas bylo trapné se před lidmi nezřízeně cpát�Je celkem jasné, že po devíti letech takovéhoto života jsem naprosto zoufale chtěla z toho bláznivého kolotoče diet a přejídání se ven. Byla jsem z toho všeho už neskutečně unavená a přestávala jsem věřit, že někdy dokážu žít jako normální člověk. Právě v té době jsem "hnutím osudu" v jednom časopise narazila na inzerát paní, která nabízela aromaterapeutické masáže.
Tehdy jsem si řekla, že bych tomu svému tělu, které jsem dlouhá léta jenom nenáviděla a následkem toho týrala, mohla také jednou poskytnout něco příjemného. Takže jsem se na tu masáž objednala, a za pár dní nato na ní skutečně i šla. Nevím, co se to tenkrát se mnou vlastně stalo, snad jenom to, že kombinace uklidňující masáže a laskavých slov té paní dokázala to, o co jsem se tak marně snažila několik dlouhých let. Během těch dvou hodin jsem pochopila, co to znamená mít se ráda a mít ráda i své "nedokonalé" tělo. Najednou mi došlo, že kvalita člověka nespočívá v tom, jestli má v pase 60 centimetrů nebo 120, že prostě celý život je úplně, ale úplně o něčem jiném. Byla jsem z toho "objevu" tak nadšená, že jsem ho okamžitě začala realizovat v praxi - ačkoliv jsem měla zrovna "boubelaté" období, téměř ze dne na den jsem přestala z nesmyslnými dietami i přejídáním (zní to jak zázrak, ale tak to skutečně bylo) a najednou jsem si jakoby "náhodou" vzpomněla na knížky Lenky Kořínkové, které jsem měla doma v knihovně (vlastnila jsem snad všechny knihy obsahující slovo "dieta", které u nás kdy vyšly).
Protože jsem po těch letech diet vůbec nevěděla, jak bych měla jíst, začala jsem se řídit Lenčiným systémem. A najednou šla kila jako zázrakem dolů (ačkoliv jsem o to ani nijak neusilovala) a váha se zastavila na 62 kg, které si, jen tak mimochodem, +-2 kg udržuji dodnes. Podle Lenky jím také dodnes (tzn. už více než 2 roky); dělá mi to totiž tak dobře, že nemám jediný důvod, abych snad jedla nějak jinak. Aromaterapii, která mi tehdy tak moc pomohla, se dnes věnuji profesionálně, a jakkoliv to může znít šíleně - jsem ráda, že jsem si prošla tím, co jsem teď vyprávěla, jsem ráda, že jsem mohla na vlastní kůži zažít, co to je anorexie, co to je bulimie a co to je závislost na dietách. Proč jsem ráda? Jsem ráda proto, že díky tomuto zážitku dokážu pochopit všechny, kdo něčemu podobnému propadnou; dokážu rozumět jejich pocitům, jejich zoufalství, tomu, jak je velice těžké vrátit se do normálního života. A protože tomu dokážu rozumět a pochopit to, jsem přesvědčena, že takovým lidem dokážu i pomáhat. A kdyby tento příběh, který jsem vyprávěla, zachránil třeba jednoho jediného člověka před pádem do pasti zvané anorexie (bulimie, dietní závislost) - třeba tím, že po přečtení mého povídání nezačne s tou první a často osudnou dietou - mělo to celé mé devítileté trápení se smysl.

příběh Lenky..

26. června 2009 v 21:03 | ♥Ninuš♥
S šokujícími 23 kg patří slečna Lenka k nejvážnějším případům nemoci zvané anorexie. Už nikdy nebude mít děti, už nikdy nebude normální...

Když se každé ráno probudím a podívám do zrcadla, zvedne se mi z toho pohledu žaludek. Zoufale toužím být normální, žít jako normální mladá žena v mém věku, mít svého kluka a chodit s ním. Ale nemůžu. Vážím necelých 23 kg a pořád si myslím, že jsem tlustá," svěřuje se Lenka (22) z Prahy a vyčerpaně se odmlčí.
Po chvíli naváže: "Stačí mi podívat se, jaká mám stehna. 'Tloustnou mi nohy,' oznámím mámě a ona jen potřese hlavou a jde pryč. Vím, že na takový hovor už nemá sílu. Uvědomuju si, že se zabíjím, ale stejně nedokážu vzít nic do úst. Jediné, co za den do sebe dostanu, jsou čtyři malé hořké čokolády a jedna cola.
I kdybych si chtěla vzít něco jiného, stejně bych to zase vyzvrátila. Bojím se i dotknout někoho najedeného, aby mě nenakazil kaloriemi. Už roky jsem nevkročila do kuchyně. Po tak dlouhém odmítání jídla už jinak prostě nemůžu. Nechci umřít, své chování však nedokážu změnit."

Nesnesla jsem smích spolužáků

"Ve škole se mi děti vysmívaly kvůli vyrážce. Nebylo to jen akné, ale těžký ekzém. Tak těžký, že jsem kvůli němu několikrát skončila v nemocnici. Měla jsem všude po obličeji strupy a ostatní holky se mi pošklebovaly.
Kvůli nim jsem začala nenávidět svou pleť a vůbec všechno na svém těle. A v tu dobu rodiče prošli nepříjemným rozvodem. Musela jsem rychle vyspět a stát se matčinou oporou. Ale nedokázala jsem to."

Klíč k úspěchu je štíhlost

"Neměla jsem žádné přátele a situace doma byla nesnesitelná. Život se mi začal vymykat z rukou. Pak mi jednoho dne něco došlo: všechny oblíbené a spokojené dívky, které znám, jsou hubené! Usoudila jsem, že kdybych byla taky štíhlá, můj život by byl šťastnější. A tak jsem začala hubnout a všichni okolo si mě začali všímat. Holky, které mě do té doby šikanovaly, ke mně najednou byly milé. 'Ty jsi zhubla?' říkaly mi. 'Vypadáš skvěle, pojď s náma večer.' A pak to s mým jezením šlo z kopce.
Jedla jsem stále menší porce a nakonec jsem je začala úplně vynechávat. Do dvou let, tehdy mi bylo sedmnáct, jsem už vážila jen 35,5 kila a přežívala na sklence dietní coly denně. Pak matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Stačil mu jediný pohled a hospitalizoval mě na šest měsíců. Podařilo se mi tam nabrat asi šest kilo, ale jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem do toho spadla zpátky a zhubla na 32 kilo. Nutkání být štíhlá jsem nedokázala čelit.
Poprvé v životě jsem měla nad něčím kontrolu a věřila, že mě druzí budou mít rádi jen jako hubenou. Když mě ten lékař znovu uviděl, dal mě převézt na uzavřené oddělení. Začalo mi jedno z nejhorších období v životě. Byla jsem zavřená s divnými lidmi. A když jsem nejedla nepustili mě z pokoje - bylo to příšerné. Nakonec jsem začala jíst a můj postoj k jídlu se změnil - poprvé za mnoho let jsem z něj měla radost. Jenže pak jsem se tam seznámila s 'kolegyní'. Ta jedla, ale přitom dál hubla, protože užívala projímadla. Přišlo mi to geniální."

Zázračná spása - projímadla

Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší, než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená - a na ničem jiném mi nesešlo.
Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné.
Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale pokaždé, když jsem trochu nabrala a pustili mě, hned jsem vše zase shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst?
Doktoři nakonec díky bohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu - chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií.
A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. 'Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,' řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná.
Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a cole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater."
"Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou provedla - je ze mě troska. Od patnácti jsem nedostala menstruaci. I kdybych se vrátila do normálu, nikdy už nemůžu mít děti, protože mi příslušné orgány atrofovaly. V páteři a pánvi mám osteoporózu. A nedokážu spát souvisle déle než hodinu. Cítím vinu za trápení, které jsem způsobila matce.
Jen tiše a marně závidím ostatním ženám v mém věku a toužím, abych alespoň chvíli mohla žít jako ony. Nenávidím se za to, že jsem závislá na mámě, často mě musí jen vozit na vozíku, jak jsem slabá. Nemám žádné přátele mezi svými vrstevníky a vidím, jak na mě lidi zírají, když jsem venku - tohle není život. Ale pořád se snažím uvažovat pozitivně. Řeknu si třeba, že když si teď dám kávu a do ní lžičku medu, možná budu jednou zase normální.
Můžu umřít za pár dní nebo týdnů, anebo třeba takhle dokážu přežívat ještě celé roky. Vím, že jsem silná, a pokud to zkusím, můžu to dokázat, ale uvědomuju si, že to bude ještě dlouhá cesta. Jen doufám, že se už nikdo nerozhodne opakovat to, čím jsem si musela projít já."
Takto ztýranou dívku nepotkáte na každém rohu. Ale jakkoli se zdá tento příběh neuvěřitelný, bohužel není až tak vzácný. Anorexie se šíří jako mor. Nespokojené s vlastním tělem začínají být už velmi malé holčičky. Důležité je být vnímavý k lidem kolem. Nezavírejte oči před jejich problémy - možná jim pomůžete uniknout peklu...

Anorexie je smrtelná nemoc!

Mentální anorexie je nemoc duše, kdy trpí především tělo, které si nemocný může zdevastovat tak, že zemře. Jedná se tedy o smrtelnou nemoc. Anorexií trpí převážně dívky (95 % případů), chlapců a mladých mužů však stále přibývá. Nejčastěji se vyvíjí mezi 12 a 18 rokem, někdy se však objevuje i po čtyřicítce, zejména v souvislosti s krizí středního věku u žen.
Základem je chorobný strach z tloustnutí, odmítání jídla, zmenšování porcí, což postupně vede ke ztrátě chuti k jídlu i pocitu hladu, dochází k výraznému snižování tělesné hmotnosti až k extrémní vyhublosti. Při tom dívka trpí pocity, že je tlustá či že jí hrozí ztloustnutí. I přes vyhublost jsou dívky velice aktivní, např. mnoho hodin denně cvičí. O jídle často mluví, s oblibou se podílejí na jeho přípravě, ale nikdy ho samy nejí.
Paradoxně se jim tak jídlo, které neprochází žaludkem, usídlí v hlavě. Zdravotní následky - suchá, vrásčitá, zašedlá pleť, která má sklon praskat, suché lámavé vlasy, které vypadávají, závratě, nespavost, nízký tlak, nepravidelný tep s možností selhání srdce, selhávání ledvin, ztráta menstruace. Po psychické stránce dívky bývají neurotické, s hysterickými popř. depresivními rysy.
Příčiny lze hledat v osobnostních charakteristikách dívek, v tomto směru napáchal velké škody estetický ideál 'úspěšné' ženy či dívky, která je štíhlá, aktivní a má svůj život bezpečně pod kontrolou: Mám kontrolu nad jídlem, tělo hubne, tedy mám kontrolu nad životem. Silné jsou i vlivy rodiny - rodiče si přáli chlapce, a mají dívku. Ta proto nepřijímá své ženské tvary a ženskou roli. Anebo mají rodiče na dítě neúměrné nároky a chtějí z něj 'něco mít' za každou cenu.
Dívky se podvolují tvrdému režimu, ale vzbouří se alespoň tělesně, když nemohou duševně - hubnou. Popř. je v rodinách dominantní matka anebo je rozvedená a upne se příliš na dceru, která se jí neumí jinak vzepřít. Někdy negativně zapůsobí posměch spolužáků, když dívka rychle vyspěje. Naprosto nevhodné jsou poznámky typu: Maminko, koukej, jak se nám dcera zakulatila, jak má velká prsa, zadek!
K prvotním projevům anorexie patří samotaření a uzavírání se do svého světa, náhlá ztráta váhy, přecházení při jídle nebo jeho odnášení, kam není vidět, ztráta menstruace, stálé komentáře na vlastní váhu, nespokojenost se svou váhou, i když je dívka štíhlá až hubená, stálé hovory o jídle, vyžadování vybraných lahůdek, které pak nejí, nezvykle dlouhé a tvrdé cvičení...
 
 

Reklama